Věštba - Strach

„Hermiono, počkej!" volali na ni její kamarádi, když vyběhla z učebny.

Nezastavila, ještě víc zrychlila. Chtěla utéct. Daleko od všeho. Daleko od svého strachu, který ji z ničeho nic pohltil, aniž by znala příčinu. Zastavila se až před Komnatou nejvyšší potřeby. Vešla dovnitř a potichu za sebou zavřela. Pak se sesunula na zem...


„Teda, to bylo vážně divný," vydechl Ron.

Harry jen přikývl hlavou. Jeho pohled se stočil k Dracovi, který seděl v lavici s hlavou v dlaních. Pomalu k němu přistoupil.

„Myslím, že je na čase začít si věřit," řekl potichu.

Draco se na něj překvapeně podíval.

„Harry, co blbneš? Vždyť je to Malfoy!" vyhrkl Ron.


„Weasley má výjímečně pravdu, Pottere, co blázníš? Jsem přece Malfoy," ušklíbl se Draco.

Harry se pobaveně usmál.

„To sice jsi, ale taky jsi přítel naší nejlepší kamarádky."

„Harry, to nemůžeš myslet vážně! Já odmítám věřit nějakýmu zatracenýmu Smrtijedovi jen kvůli tomu, že chodí s Hermionou!" vybuchl Ron.

„Tak tohle jsi přehnal, Weasley! Nejsem Smrtijed!" vykřikl Draco a postavil se naproti Ronovi.

„Možná nejsi, ale jednou jím určitě budeš!"

Draco se na Rona vrhnul, ale Harry ho včas zastavil.

„Uklidněte se, oba dva! Rone, copak si neuvědomuješ, že s ním je Hermiona proto, že mu věří?"

Ron se na chvíli zarazil.

„Fajn, Malfoyi. Tak mi vysvětli, co přesně se teď tady odehrálo, a proč pak Hermiona utekla."

Draco se podíval Ronovi do očí.

„Má ze mě strach."



Na Ronově tváři se objevil vítězoslavný úsměv.

„Tak vidíš, Harry. Já to říkal, že je Malfoy parchant!"

Harry Ronovu poznámku ignoroval.

„Proč má z tebe strach?"

„To ta věštba. Vypadá to, že si s námi pěkně zahrává," odpověděl Draco.


„Jak to myslíš?" zeptal se Harry zmateně.

„Oba jste viděli, že se mi při jejím posledním útoku nepodařilo vytvořit štít."

„Možná, že už jsi byl prostě tak vyčerpaný, že už to nešlo," poznamenal sarkasticky Ron.

„Ne, tím to nebylo. Za to mohla ta věštba. Ten štít fungovat neměl," řekl Draco.

Harry překvapeně vydechl.

„Chceš říct..."

„Kdybychom stáli proti sobě ve válce, jeden z nás by zemřel."

Po jeho slovech se rozhostilo ticho, které po chvíli prolomil Harry.



„Měl by ses rozhodnout, na čí straně budeš stát, až válka přijde."

„Jistě, Pottere. Pro tebe je to jednoduché rozhodnutí, co?"

Draco vztekle kopl do židle, a ta se převrátila.

„Ty jsi nevyrůstal s otcem Smrtijedem! Tobě odmalička nevštěpoval do hlavy, že špatné je správné!"

„To je pravda, nevyrůstal jsem se Smrtijedem. Já totiž o rodiče přišel díky Voldemortovi, když mi byl rok! Krucinál! Zamysli se, Malfoyi. Dokázal bys být jako on? Dokázal bys bez mrknutí oka zabít nevinného člověka? Dokázal bys zabít Hermionu?"

„Ne! To bych neudělal!" vykřikl Draco.

„Voldemort by ti nedal na výběr, Malfoyi. Každý, kdo stojí na straně dobra, je jeho nepřítelem."

„Jí bych nikdy nedokázal ublížit, Pottere."

„Tak to dokaž!" řekl Ron.


„Vždyť ona se bojí právě toho, že jednou budete stát proti sobě. A víš, co nejvíc děsí mě? To, že vím, že ona nebude tím, kdo vyšle smrtící kletbu."

Draco se roztřásl.

„Musím s ní mluvit," vydechl.



„No jo, ale kde je?"

„Myslím, že bude v Komnatě nejvyšší potřeby," řekl Ron.

„Jdu za ní."

„Fajn. Ale pamatuj, jestli jí skřivíš jen jediný vlásek na hlavě, zabiju tě! Jasný?"

„Jasný, Weasley."

Draco se otočil k odchodu.

„Hodně štěstí, Draco," řekl Harry.

Draco se překvapeně zarazil.

„Díky, Harry."



Draco otevřel dveře a pomalu vešel do komnaty.

„Hermiono, jsi tu?" zeptal se do ticha.

Nikdo mu neodpověděl. Místnost byla zahalena do tmy. Chvíli mu trvalo, než si na to jeho oči zvykly. Rozhlédl se kolem. Hermiona seděla v koutě na druhém konci místnosti. Opatrně k ní přistoupil. Podívala se na něj, ale hned zase sklopila hlavu a dál mlčela. Draco se posadil přímo před ní. Hermiona znovu zvedla hlavu a tentokrát se mu podívala do očí.

„Jak jsi mě tu našel?"

„Díky Weasleymu."


Ve tváři se jí usadil překvapený výraz, ale nic neřekla.

„Bojíš se, viď?" zeptal se tiše.

„Ne."

Draco ji vzal za ruku, ale Hermiona ucukla.

„Ale bojíš. Máš hrozný strach. Máš strach ze mě."

Hermioně po tváři stékaly slzy. Draco jednu z nich opatrně setřel prstem.

„Máš pravdu, Draco. Bojím se. Bojím se budoucnosti," vzlykla.

„Já se proti tobě nikdy nepostavím, Hermiono. Nikdy, rozumíš? Nedokázal bych ti ublížit."



Ten večer Draco nemohl usnout. Dlouho se jen tak díval do stropu, až nakonec vstal. Rozhlédl se po ložnici. Jeho spolužáci klidně spali. Draco se posadil ke stolu a ze zásuvky vytáhl brk a pergamen. Pustil se do psaní. Bylo to nejtěžší dopis v jeho životě. Když skončil, vydal se do sovince. Chodba byla naštěstí úplně prázdná. Vyhledal svého výra a připevnil mu na nohu pergamen. Potichu zašeptal jméno a výr vylétl oknem ven.

„Leť. Leť vstříc mé budoucnosti," řekl tichým hlasem Draco a vydal se zpět do ložnice.